Nové stránky jsou

http://literezka.wordpress.com

Jak zemřít

Stojí vedle silnice, je celkem tlustý a vysoký. Celé dny se kouká na auta a motorky a autobusy společně se svými přáteli. Stojí ve shluku, ve skupince, docela neorganizovaně. Jsou si vesměs podobní. Ale ostatní jsou většinou — no, hubenější.
Pozoruje ty lidičky. Pozoruje ty řidiče. A okolo projíždějící auta. Nikdo nikdy nezastavil. Až pak. Zastavilo u něj veliké auto, snad stará avia. Tak přeci jen někdo. Vystoupili tři muži s nějakými nástroji, ostrými, velkými, jakoby mu jimi chtěli ublížit. Blížili se.
Nemohl se pohnout. Jen na ně hleděl.
Muži došli až k němu. Do bezprostřední blízkosti. Do jeho osobní, komfortní zóny. Skláněli se k jeho nohám. Pořádně na ně neviděl, pořádně neviděl, co dělají. Dělali něco nezvyklého, docela nepříjemného. Nejdřív to šimralo, to ano, ale potom začal pociťovat bolest. Sklonil se. Řezali ho do nohou – právě nad kotníky. Bolelo to tak, až přestal cítit a skácel se k zemi.
Byl mrtvý. Jeho skon sledovali všichni okolo. Plakali. Stáli tak nějak kolem něj, ne v kruhu, ani ne v půlkruhu, prostě tak nějak, mrazilo je z toho, byli jako přikovaní k zemi a jen zírali dolů a tiše mručeli. Muži jeho tělo rozsekali na menší části a naložili ho celého po kouscích na korbu. Za chvíli už na autě leželo více a více mrtvol poskládaných pěkně srovnaně a pěkně úhledně na sobě. A potom odjeli.
Jeli dlouho. Jeli hodně dlouho. Potom těla prodali. Každý kousek jinam. Nevím, o které části vyprávět dřív. Ale jelo se zase dál, na moři, rozřezaná těla se kývala v podpalubí, jiná se vydala na svou pouť po souši a některá letěla přes celý svět.
A pak jiní lidé ty části těl zase lepili k sobě. A tloukli je. A bili. A dělali jim škaredé věci. Ale on už nic nevnímal. Nechal se sebou zacházet jakkoli. A teď kdo ví, kde mu je konec? Tady někde možná. Podívejte se po něm prosím. Je pohřešován a celosvětově hledán. Podívejte se po něm prosím pořádně. I u sebe v obýváku.
On byl totiž dub. Tlustý a vysoký.

Vietnamci

Rodina je základ státu. Rozpadne-li se rodina, můžeme v brzké době očekávat i rozklad státu. Pro tyto případy byly vynalezeny děti, které slouží jako malta mezi rozvedenými rodiči.
„Proč si Robina nerozpůlíte?“ ptají se často známí paní i pana Bačalíkových.
„Jak – nerozpůlíme?“
„Každý byste si jednoduše vzal jednu jeho polovinu a už byste se nemuseli stýkat o Vánocích, na jeho narozeniny, nemuseli byste spolu trávit dovolenou u moře…“ vysvětlují potom. Exmanželé Bačalíkovi vždy jen zalapají po dechu a dotčeně vykřiknou: „Vždyť je to naše dítě!“
Moje. Říkávají spíš moje dítě. To tak bývalí manželé dělávají. Neradi se o něco dělí, všechno rovným dílem, neříkají „tady byla naše svatba,“ ale „tady byla moje svatba.“, když projíždějí kolem magistrátu. Tak nebo tak, Robin se kdysi před jedenácti lety narodil devět měsíců po pohlavním styku jich obou, ne jen jednoho z nich.

Srpen

„Otče, zabil jsem přítele a teď vám lžu.“
***
Bylo dusno. Vzduch se tetelil i uprostřed noci. Mžitky mu běhaly před očima. On stál na balkóně, bosý, se sklenicí vína v ruce a pozoroval netopýry prohánějící se ve vnitrobloku. 20. srpna, dvacet tři hodin a osmnáct minut.
Jen naprostý blázen a pošetilec by usínal s oknem otevřeným dokořán, zvláště bydlí-li ve třetím patře. Vyhlédl na ulici. Už bylo pozdě, naznal, už bylo opravdu velmi pozdě. Venku se trousily opilé hloučky, smály se, přes silnici přecházely ledabyle. Semafor pro chodce byl vypnutý. Žádný nepříjemný zvuk slyšet nebyl.
Okno proto nezavíral, zalehl pod povlečení vysvlečené z pokrývky a převaloval se. Zpotilo ho léto.
Snažil se spát. Do pokoje mu vletěl netopýr a nemohl najít cestu ven. Létal stále dokola. Eda ho sledoval. Oslovoval ho Manfréde a nespouštěl z něj oči. Točila se mu hlava, až docela usnul. Ráno již netopýr v místnosti nebyl.

Nezabiješ

Zabil jsem Ježíše Krista, přestože se nejmenuji Pilát Pontský. Nejdřív jsme na sebe křičeli, byli hnusní, sprostí, vyhrožovali si, pak jsem ale práskl dveřmi, Ježíš na kříži se zhroutil na zem a rozpadl se na keramické střepy. Omlouvám se všem, kteří si s ním chtěli promluvit, ještě než zemře.
Bunda. Čepice. Šála. Ladovská zima je fuč, venku je sychravé počasí, mrholí, hvězdy nejsou vidět, nahrazuje je pouliční osvětlení a vánoční výzdoba na sloupech. Tři údery zvonu. Tři čtvrtě na dvanáct.
Kostel byl plný. Všechny lavice obsazené, věřící postávali všude kolem. Když jsem otevřel dveře, vpadl jsem dovnitř skoro nechtěně. Spěšně jsem se pokřižoval svěcenou vodou; rozhlížel se kolem sebe. Jediným volným místem zůstávala ulička ode dveří k oltáři. Postavil jsem se na její začátek a čekal.